Tabuk - zkouška víry

Zprávy o rostoucí síle muslimů se dostaly až k uším Heraklita, císaře Východního císařství římského. Římané viděli ve sjednocení Arabů možné ohrožení jejich císařství. Uběhly už dva roky, kdy jim Heraklit ukázal dopis od Proroka s žádostí, aby se podřídili islámu. Ale tak jako tehdy neměli chuť naslouchat. Proto se císařovi generálové a rádci rozhodli, že nejlepší bude, když zaútočí na muslimy současně z východu i severu a zničí islám navždy.

Záhy se zprávy o plánech Římanů dostaly až k Prorokovi, který rozhodl, že se s nimi utkají v Tabuku, asi 500 km od Medíny na cestě do Sýrie. Jedním z důvodů tohoto rozhodnutí bylo, že pokud by je nepřítel porazil v Medíně, obsadil by město i armádu a to by byl konec islámu. Bylo to těžké rozhodnutí, protože Tabuk byl velmi vzdálený a navíc bylo zrovna velmi horké léto, období žní a navíc nepřítel měl obrovskou armádu.

V Medíně také žili lidé, kteří nebyli skutečnými muslimy. Byli to pokrytci, kteří dělali, že věří, ale skutečnou pravdu ukrývali v srdcích. Když Prorok vyzval všechny k boji, pokrytci se snažili mezi muslimy vyvolat strach a nedůvěru: "Jak bychom mohli přemoci Římany, jejichž obrovské císařství se rozprostírá na tak velkém území? A navíc nás ještě unaví cesta a úpal. Naše obilí a ovoce je připraveno ke sklizni, jak je můžeme nechat jen tak? Jestli to uděláme, zničí nás to!"

Co řekli tito pokrytci, vystavilo muslimy velké zkoušce. Kdo by bojoval za své náboženství proti takovýmto argumentům? Kdo by zanechal svůj majetek, aby vypravil armádu? Tato zkouška měla ukázat, kdo je opravdovým muslimem. A Alláh seslal tyto verše:

Vy, kteří věříte! Co je s vámi, když je vám řečeno: "Vytáhněte do boje na cestě Boží!" Jste jako přikovaní k zemi? Což se vám líbí více život na tomto než na onom světě? Vždyť užívání života pozemského je nepatrné oproti užívání v životě budoucím! (9:38)

Aby mohl Prorok vytvořit a vyzbrojit armádu, potřeboval hodně peněz. Mnoho muslimů, zvláště mezi blízkými, mu pomohlo. Například Osman ibn Affan dobře vyzbrojil 10 000 vojáků zbrojí a koňmi. Abu Bakr dal vše, co měl. Také Omar obětoval mnoho. Tímto způsobem tak mohli vypravit armádu o 40 000 lidech. Vše bylo připraveno a mohli se vydat na cestu. Mezitím ale přišlo ještě sedm mužů prosit Proroka, aby mohli jet s ním. Musel je odmítnout, protože neměli zvířata, na kterých by mohli jet. Byli tak smutní, že plakali. Nemohli ale už nic dělat. Na poslední chvíli se ale našlo několik volných velbloudů. Když to Prorok uviděl, poslal pro těch sedm muslimů, kteří byli velice šťastní, že mohou odjet a přidat se do války. Armáda se tedy vydala na cestu.

K Římanům se dostaly zvěsti, že jim jdou muslimové vstříc. Cítili se jisti vítězstvím, protože nevěřili, že by armáda mohla přejít poušť bez vody v pražícím letním slunci. I kdyby se to muslimům podařilo, byli by tak unavení, že bude velmi lehké je porazit. Vedro bylo tak nesnesitelné a cesta těžká, že někteří muslimové hledali výmluvy, aby mohli zůstat v Medíně. Prorok a jeho věrní se vydali na cestu a pokračovali, dokud měli vodu. Měli stále větší žízeň a výprava se začala zdát beze smyslu. Prorok se začal modlit. A když skončil, spadly z nebe první kapky deště. Déšť padal tak dlouho, že se každý muslim napil dosyta. Té noci, poprvé po mnoha dnech, se jim spalo dobře a doufali, že je Bilál vzbudí jako obvykle na ranní modlitbu. Ale Bilál spal velmi hluboce a nevzbudil se. Poprvé se muslimové ráno nemodlili a byli z toho velmi smutní. Prorok se ale na Bilála nezlobil a řekl, že se nemusí trápit kvůli tomu, že se nemodlili. Vždyť hluboce spali a nebylo to naschvál.

Prorok a jeho armáda šli dál pouští, až se dostali do oázy Tabuk. Velmi je překvapilo, že se zděšení Římané vrátili, když slyšeli o zázračném přechodu pouště. Prorok v oáze nějakou dobu počkal. Ale bylo zřejmé, že Římané již nebudou útočit, a tak dal rozkaz k návratu domů. Nepronásledovali nepřítele, protože Prorok bojoval pouze pokud na něj někdo útočil.

Dlouhá cesta z Tabuku byla další zkouškou pro muslimy. I mezi těmi, kteří se vydali na cestu, byli někteří, jejichž srdce nebyla čistá. Nikdo nepředpokládal, že někdo, kdo následuje Proroka do pouště, může být také pokrytcem. Protože to pokrytci předvídali, rozhodli se Proroka zabít. Příležitost se naskytla v horách Aqabah. Prorok přikázal celé armádě projít údolím a on s dvěma lidmi šli cestou přes vrchol. Spiklenci si zakryli obličeje. Chtěli se přiblížit a shodit Proroka ze skály. Alláh však Muhammada varoval. Prorok na ně vykřikl, že vše ví. Na to se útočníci rychle vrátili k armádě a snažili se schovat mezi ostatní vojáky. Později Prorok všechny shromáždil a řekl, co se stalo. Vybral lidi, kteří se proti němu spikli, a doslova jim opakoval jejich rozhovor. Někteří muslimové je chtěli zabít, ale Prorok jim odpustil.

Hned po návratu šel Prorok do mešity se pomodlit. Mnoho pokrytců, kteří s ním nechtěli jet do bitvy, za ním přišlo se omluvit. Vymysleli si různé důvody, které jim bránily přidat se k armádě. Prorok jim odpustil a řekl, že je to mezi nimi a Alláhem. Pouze tři lidé řekli pravdu a Prorok jim odpověděl, aby čekali na odpuštění od Alláha. Padesát dní s nimi nikdo nemluvil. Nakonec Alláh seslal Prorokovi verše, které říkaly, že těmto třem lidem odpustil:

A Bůh již věru odpustil prorokovi, vystěhovalcům i pomocníkům, kteří jej následovali v hodině nesnází poté, co srdce jedné části z nich se málem odklonila; a potom přijal jejich pokání a byl vůči nim shovívavý, slitovný. A prominul rovněž těm třem, kteří zůstali vzadu, když se jim země přes svou rozlehlost zdála příliš úzkou a i duše jejich pojala úzkost, takže sami nahlédli, že není jiného útočiště před Bohem než u Něho samého. A potom se k nim blahovolně obrátil, aby se mohli kát. Vždyť Bůh přijímá pokání a je slitovný. Vy, kteří věříte! Bojte se Boha a buďte s pravdomluvnými! (9:117-119)