Hněv a praktické kroky k jeho potlačení
Datum: 27. 12. 2002
Imám: Karam Badawy
Chvála Alláhu, jen Jeho uctíváme a jen Jeho o pomoc a o vedení správnou cestou žádáme. Dosvědčuji, že není boha kromě Alláha, jediného, který nemá společníka, a dosvědčuji, že Muhammad (nmAž) je Jeho služebník a posel, vždy pravdomluvný a důvěryhodný. Nechť Alláh žehná jemu, jeho rodině a těm, kdož ho následují až do Soudného dne. Připomínejme si Alláha co nejvíce, dodržujme modlitbu a další pilíře Islámu a snažme se jít po správné cestě.
Milí bratři, milé sestry v islámu,
zloba a hněv patří mezi špatné vlastnosti a člověk, který je znám tím, že se rychle rozčílí, stále se zlobí a hněvá, určitě nemá dobrou vlastnost. Nebezpečí této vlastnosti je v tom, že takový člověk upadá do spárů satana a snadno podléhá hříchu. Hněv vede člověka k neuváženým činům, kterých člověk potom lituje. V hněvu, který neovládne, může dokonce lehkomyslně zabít nebo se rychle a bezmyšlenkovitě rozvést. Hněv rozváže člověku jazyk, jež pak vysloví, co by ve stavu klidné mysli nikdy neřekl.
Jaké můžeme dát praktické rady k tomu, aby muslim potlačil hněv?
1) utéci se k Bohu před satanem prokletým. Řekl Sulejmán ibn Surad: „Seděl jsem s Prorokem (s.A.s.) a viděli jsme, jak si dva muži nadávají. Jeden z nich z velké zloby zčervenal v obličeji a naběhly mu žíly. A řekl Boží posel (s.A.s.): ‚Vím o slovu, které kdyby tento muž řekl, nestalo by se mu to, co vidíme. Totiž kdyby řekl – Utíkám se k Bohu před satanem prokletým (Acuzubilláhi minaššajtáni rradžím).‘“ (Vyprávěl Buchárí)
2) druhý způsob, jak potlačit hněv, je mlčení. A to i kdyby člověk slyšel proti své osobě nadávku, urážku nebo jiný neuvážený krok, protože chyba se nevyřeší chybou a také člověk nesmí nechat svůj jazyk volně mluvit, protože by v hněvu mohl nechtěně ublížit ostatním. A přiléváním oleje do ohně se zloba pouze zvyšuje a nic se tím nevyřeší. Prorok (s.A.s.) řekl: „Kdyby se někdo z vás rozčílil, nejlepší bude, aby mlčel.“
3) jiný způsob, jak zmírnit rozčilení, je změnit polohu, případně místo. Kdyby člověk stál, ať si sedne a sedící si může lehnout a naopak. Případně odejít z místnosti či z domu. Změna polohy a místa může často člověku pomoci zmírnit rozhořčení a zklidnit se. V hadísu od Abí Dzarra řekl Posel Boží (s.A.s.): „Když se někdo z vás zlobí a přitom stojí, je lepší, aby si sedl, a když to nepomůže, a zloba trvá, může si lehnout.“
4) další radou je vzpomenout si během hněvu na Prorokovu radu: od Abí Hurajry, nechť v něm Alláh nalezne zalíbení, řekl: „Jednoho dne přišel muž za Prorokem (s.A.s.) a řekl mu: ‚Poraď mi‘ a Prorok (s.A.s.) mu odpověděl: ‚Nerozčiluj se‘ a to opakoval několikrát.“
5) za další si máme uvědomit, že zvládnutí hněvu je z vlastností bohabojných, jak Alláh říká: „Pospíchejte k milosti od Pána svého a k zahradě, jejíž šířka se rovná nebesům a zemi a jež připravena je pro bohabojné, kteří rozdávají almužny ve štěstí i v neštěstí a kteří krotí hněv svůj a odpouštějí lidem.“ (3:133-134)
A vězte, že hněv nedokazuje člověku jeho sílu ani mu nedodává zdání nepřemožitelnosti. Neupevňuje jeho postavení ani jím nezíská bohatství. Nýbrž naopak, ten, kdo následuje Prorokovu (s.A.s.) radu a nehněvá se, to je ten, kdo vyjde vítězný. Protože v jednom hadísu je řečeno: „Nezvítězí ten, koho rychleji přemůže hněv, nýbrž silnější je ten, kdo sám sebe ovládne při hněvu.“
Následky hněvu jsou ohromné a nebezpečné, protože se často netýkají člověka samotného, ale i ostatních. Kolik mladých lidí ztratilo svoji budoucnost nebo i život kvůli pár minutám hněvu, poté, co se dopustili zločinu. Kolik rodin se rozdělilo kvůli chvíli hněvu. A kdo na toto rozčilení dospělých doplatil nejvíce jsou nevinné děti, které strádají v neúplných rodinách. Kolik příbuzných se stalo nepřáteli na život a na smrt zbytečně a opět kvůli hněvu. Prorok (s.A.s.) řekl: „Muslim je ten, od kterého ostatním muslimům nehrozí nebezpečí od jeho jazyka ani od jeho ruky.“
A na závěr si popíšeme hněv, který je přípustný, nebo dokonce žádoucí. A sice jedná-li se o hněv kvůli něčemu, co se příčí Božím zákonům, co Boha a Jeho zákony popírá nebo uráží. Bylo vyprávěno o Prorokovi (s.A.s.), že on se nikdy nezlobil nežli kvůli náboženství a Alláhovi.
Řekněme si několik příkladů, kdy se náš Prorok (s.A.s.) rozzlobil:
1) Zlobil se když slyšel o imámovi, který tolik prodlužoval modlitbu, až byli lidé velmi unavení. A řekl na to: „Chceš, Mucádzi, aby lidé přestali (se modlit)? A kdo vede lidi při modlitbě, ať se nemodlí zdlouhavě, a kdo se modlí sám, ať se modlí jak dlouho chce.“
2) Zlobil se na Usámu ben Zajda, který se chtěl přimluvit za ženu, která kradla. Prorok (s.A.s.) se rozzlobil až zrudl v obličeji a řekl Usámovi: ‚Přísahám při Alláhovi, že kdo překročil Jeho zákony, tomu nepřísluší přímluva. A i kdyby Fátima, dcera Muhammada, kradla, nechal bych jí useknout ruku.‘
Na Prorokovi (s.A.s.) bylo vidět rozčilení v případech, kdy náboženství Alláha mělo utrpět nějakou újmu, a proto i my muslimové, když vidíme křivdu páchanou na našem náboženství, máme právo a dokonce povinnost cítit hněv a zlobu vůči tomu, kdo uráží naši víru.