Příbuzné rozdělujeme na dvě skupiny:

1. ty, které máme na starost: děti, rodiče, manželku;
2. ty, které nemusíme živit: třeba tety a strýcové.

Právníci se jednomyslně shodují na možnosti dát zakát této druhé skupině příbuzných. Dokonce se domnívají, že při dávání zakátu mají takoví příbuzní přednost. Splní se totiž dva cíle - dá se zakát + posílí se rodinné vztahy. Dosvědčuje to i jeden hadíth, který vyprávěli Ahmad, Ibn Majah, An Nasai a At Tirmidhi, který ho posoudil jako „dobrý“.
Prorok (nmAž) řekl: „Almužna chudému je jednoduchá almužna, almužna pro příbuzného je dvojitá almužna, protože je to jednak almužna a jednak udržování rodinných svazků.“

Pokud jde o první skupinu příbuzných, existuje jednomyslný souhlas, že jim není možné dávat povinný zakát. Ten, kdo platí zakát, totiž nejdříve musí zabezpečit jejich potřeby tak, aby nebyli počítáni mezi chudé, kteří mají nárok na zakát. Teprve když člověk zajistí potřeby lidí, o které se má postarat, vypočítá zakát. Vyplacení zakátu manželce nebo dětem nebo rodičům by se rovnalo vyplacení zakátu sobě samotnému, protože by to snížilo částky, které musíme věnovat na to, abychom je uživili, a tím bychom pomohli sami sobě.

Al Athram vypráví ve svém sunan, že Ibn Abbás řekl: „Když je chudý tvůj příbuzný, kterého nemáš povinnost živit, dej mu zakát.“

Existuje názor, že je možné, aby žena dala zakát svému manželovi, protože nemá povinnost ho živit. Muslim a Buchárí vyprávěli hadíth o Zaynab, manželce Abd Allaha ibn Masuda Al Thaqafiho, a o jedné jiné ženě.
Proroka (nmAž) se někdo zeptal: „Tyto dvě ženy daly zakát svým manželům a také sirotkům, které si vzaly na starost. Je takový zakát platný?" Prorok (nmAž) odpověděl: "Tímto činem mají dvě odměny - za almužnu a za udržování rodinných vztahů.“

Stejně tak Buchárí uvádí slova: "Tvůj manžel a tvé děti jsou ti první, kteří mají právo na zakát."

Aš Šawkani proto povoluje, aby žena dávala zakát svému manželovi a dětem, protože za života svého manžela není povinna dávat peníze ani manželovi ani živit děti, takže se jedná o kategorii lidí, kterým může dávat zakát. Pokud někdo takovou věc zakazuje, měl by předložit důkaz, proč to zakazuje.

Podle Málika nepatří mezi lidi, kteří jsou oprávnění k výplatě zakátu, rodiče a děti. Ovšem podle něj je možné dávat zakát prarodičům a vnoučatům.

Málik a aš-Šáfi se domnívají, že není možné dávat zakát manželovi nebo manželce.

Abu Hanifa se domnívá, že je to možné.

Vše výše uvedené se vztahuje k povinnému zakátu. Pokud jde o dobrovolný zakát, mají příbuzní vždy přednost před ostatními.
Muslim vyprávěl: „Mezi jedním dinárem utraceným na Boží stezce, jedním dinárem utraceným na osvobození otroka, jedním dinárem daným chudému a jedním dinárem, který jsi utratil na svou rodinu, ti dinár utracený za tvou rodinu přinese největší odměnu.“

V Tafsíru al-Qurtubi je povoleno, aby žena dávala zakát svému chudému manželovi, i kdyby manžel tyto peníze využil na to, aby ji živil. Někteří učenci však tvrdí, že pokud dá žena zakát svému manželovi, měl by manžel tyto peníze použít pro sebe - na své jídlo nebo oblečení - a platit za manželku ze svých peněz.