Rada studovala tuto otázku během tří zasedání a vzala v úvahu řadu zpráv a studií, které se věnovaly různým perspektivám a názorům, jež jsou v souladu s islámskou legislativou a zásadami islámského práva. Rada uznává situaci nových muslimek, které žijí v manželství s mužem, který nechce změnit náboženství. Na druhou stranu však rada připomíná a opakuje, že je zakázáno, aby si muslimka vzala nemuslima. To je zásada, která je uznávána v průběhu celých dějin islámského národa.

Pro případ manželství uzavřeného před tím, než žena přistoupila k Islámu, však rada rozhodla:

Za prvé: Pokud muž i žena oba přijmou Islám a jejich manželství je platné podle islámských zákonů (nejsou soukojenci, nejsou mezi nimi určité příbuzenské vztahy atd.), je manželství platné a správné.

Za druhé: Pokud manželství bylo od začátku platné, muž přijme Islám a jeho manželka zůstane křesťanského nebo židovského vyznání, je manželství nadále platné.

Za třetí: Pokud žena přijme Islám, ale manžel ne, rada rozlišuje čtyři případy:

1. Manželka konvertovala před konzumací manželství - je nutné, aby se okamžitě rozešli.
2. Manželka konvertovala po konzumaci manželství a manžel přijme Islám před koncem lhůty pro rozvod, zůstává manželství platné a správné.
3. Manželka konvertovala po konzumaci manželství a manžel nepřijme Islám před koncem lhůty pro rozvod, manželka se může rozhodnout, že s manželem zůstane a bude čekat, jestli manžel nepřijme Islám, i kdyby věděla, že to může trvat velice dlouho. Jakmile manžel přijme Islám, je manželství platné a správné.
4. Manželka konvertovala po konzumaci manželství a manžel nepřijme Islám před koncem lhůty pro rozvod, manželka se může rozhodnout, že se rozvede a vezme si jiného muže. Jiného muže si může vzít až po oficiálním rozvodu.

Za čtvrté: Některé ze čtyř právních škol tvrdí, že je zakázáno, aby žena zůstávala se svým manželem nebo aby manžel měl manželská práva po uplynutí doby pro rozvod. Někteří učenci nicméně tvrdí, že žena může zůstat se svým manželem a manžel může mít všechna manželská práva, pokud jí manžel nebrání, aby se modlila a jinak praktikovala své náboženství, a pokud manželka doufá, že by se manžel mohl obrátit. Pokud by to nebylo dovoleno, některé ženy by nepřijaly Islám, protože by je oddělil od jejich manželů a rodin.

Učenci, kteří zastávají tento názor, ho zakládají na rozsudku 'Umara ibn al-Chattába, který vynesl ohledně jedné ženy z města Hira. Tato žena přijala Islám, ale její manžel ne. Podle autentického vyprávění Jazída ibn 'Abdalláha al-Chatmiho, nechal 'Umar Ibn al-Chattáb ženě vybrat, jestli chce zůstat se svým manželem nebo od něj odejít.

Jako další oporu svých názorů učenci uvádějí i slova 'Alího ibn Abí Táliba, které se týkají křesťanky, která přijala Islám, ale její manžel zůstal člověkem Knihy. 'Alí řekl, že manželské právo manžela nelze porušit, protože se ženou uzavřel smlouvu. Je to také autentické vyprávění. Víme také, že stejný názor zastávali i Ibráhím al-Nachí, aš-Šábi a Hammad Ibn Abi Sulajmán.