Pramen Zamzam, který vyschl, když Arabové umístili své bůžky v Kábě, zůstal ukryt hluboko v zemi. Po mnoho let museli Kurajšovci přinášet vodu z velké dálky. Jednoho dne však Abd al-Muttalib unavený nošením vody usnul nedaleko Káby. Měl sen, který mu přikazoval, aby vykopal Zamzam. Po probuzení byl velmi ustaraný, protože ani nevěděl, co to Zamzam je. Vždyť pramen zanikl mnoho let před jeho narozením. Příští den se sen opakoval, ale tentokrát mu bylo objasněno, kde se Zamzam nachází. Abd al-Muttalib měl tehdy pouze jednoho syna a s ním také začal kopat. Práce byla tak těžká, že Abd al-Muttalib složil přísahu Alláhovi, že jestli bude mít někdy deset synů, obětuje jednoho z nich pro chválu Alláha. Po třídenní práci nalezli pramen a do dnešního dne z něj poutníci pijí vodu.
Uplynulo několik let a Abd al-Muttalib měl skutečně deset synů. Byli to silní mladíci. Nadešel čas, kdy měl splnit svůj slib daný Alláhovi. Svěřil se tedy svým synům. Ti souhlasili, že je nutné jednoho z nich obětovat. Losovali, jak bylo zvykem u Kurajšovců, při důležitém rozhodování, aby zjistili, který z nich má být obětován. Abd al-Muttalib přikázal každému synovi přinést šíp se svým jménem. Pak odešli do Káby k muži, který měl rozhodnout o střelách a vybrat jednu z nich. Na vybrané střele, bylo jméno Abdulláha, nejmladšího a nejoblíbenějšího syna Abd al-Muttaliba. Přesto otec vzal syna ke Kábě a začal připravovat vše potřebné k oběti.
Přišlo tam mnoho kmenových náčelníků, kteří se velmi zlobili pro chlapce Abdulláha, chlapce velmi mladého a všemi oblíbeného. Začali přemýšlet, jak by ho zachránili. Někdo navrhl, aby hledali radu u staré ženy, která žila v Jasribu. Abd al-Muttalib tedy vzal svého syna k této ženě. Spolu s nimi šli i někteří obyvatelé Mekky. Když ženu našli, zeptala se jich: "Jaká je cena lidského života?" Odpověděli, že deset velbloudů. V té době rodina, jejíž příslušník někoho zabil, musela zaplatit poškozeným výkupné deseti velbloudů. Tímto způsobem se udržoval klid mezi rodinami. Žena jim tedy poradila, aby se vrátili a losovali mezi Abdulláhem a deseti velbloudy. Padne-li los na velbloudy, ať je obětují místo chlapce a maso rozdají mezi chudý lid. A pokud padne na Abdulláha, ať vyberou dalších deset velbloudů a losují tak dlouho, až los padne na ně.
Lidé se tedy vrátili do Mekky a začali losovat. Abd al-Muttalib se modlil, aby Alláh ušetřil jeho syna a všichni tiše čekali na výsledek. Los však padl opět na Abdulláha a jeho otec přidal dalších deset velbloudů. Na konci dosáhl počet velbloudů stovky a konečně padl los na ně. Abdulláh byl zachráněn a všichni byli šťastni. Abd al-Muttalib velmi Alláhovi děkoval za dar života Abdulláhovi. Velbloudi byli obětováni a maso stačilo nejen pro všechny obyvatele Mekky, ale také pro ptactvo a zvířata.
Abdulláh vyrostl v příjemného muže a jeho otec mu vybral za manželku Áminu, dceru Wahba. Výběr byl velmi dobrý, protože ona byla nejšlechetnější mezi ženami Kurajšovců a on mezi muži. Strávil s manželkou několik měsíců, než ji musel opustit, aby odcestoval s karavanou do Sýrie. Cestou zpět se zastavil v Jasribu, aby se tam léčil. A karavana přijela do Mekky již bez něj. Když se Abd al-Muttalib dozvěděl, že je jeho syn nemocen, vyslal za ním jeho bratra, Al-Harise. Ten měl Abdulláha dopravit zpět do Mekky. Ale už bylo pozdě. Než se dostal do Jasribu, Abdulláh zemřel.
Ámina se zlomeným srdcem oplakávala smrt svého muže a otce dítěte, které mělo brzy přijít na svět. Pouze Alláh věděl, že toto osiřelé dítě se stane jednoho dne velkým Prorokem.
|
|
|