Bitva Badr

Muslimové, kteří odešli do Jasribu, opustili svůj majetek v Mekce a ten padl do rukou jejich nepřátel. Proto, když se dozvěděli, že se jeden z Kurajšovců, Abu Sufjan, vrací s karavanou ze Sýrie do Mekky, rozhodli se, že nadešel čas, aby získali zpět, co ztratili. Prorok jim dal souhlas k útoku a všichni se začali připravovat. Bylo jim zjeveno:

Dovoleno je těm, kdož jsou napadeni a jímž bylo ukřivděno aby bojovali. A Bůh věru je schopen jim poskytnout pomoc. (22:39)

Toto zjevení připomíná, že horší věc před zraky Alláha je:

odvracet se od Boží stezky, nevěřit v Něj a v posvátnou Mešitu a vyhánět její obyvatele z ní je ještě těžší hřích před Bohem; svádět od víry je horší než zabíjet. (2:217)

Kořist však nebyla jediným důvodem k útoku. Muslimové chtěli být v Medině v bezpečí a chránit islám. Když mají Kurajšovci právo svobodně obchodovat, tak muslimové musí mít možnost svobodně vyznávat svou víru, věřit v Alláha, poslouchat jeho Posla Muhammada a strážit jeho slovo. Napadení karavany bylo nejlepším způsobem, jak to Kurajšovcům dokázat.

Tou dobou se Abu Sufjan dozvěděl o plánech muslimů a vyslal do Mekky zprávu o hrozícím nebezpečí karavaně a prosil o pomoc. Výsledkem bylo, že se téměř všichni Kurajšovci vydali karavanu bránit. Bylo tam asi 1000 mužů a 100 koní. Přišly také ženy, aby je zpěvem podněcovaly k boji.

Prorok nic netušil a vypravil se s muslimy k útoku. Byl zrovna čas ramadánu a muslimové se postili. Bylo jich pouze 314, většina ansárů. Měli 3 koně a 70 velbloudů, na kterých se v jízdě střídali. Dostali se až poblíž Badr, kde rozbili své stany a čekali na zprávy o karavaně. Tam se také dozvěděli, že na ně vyrazili Kurajšovci s velkou armádou. Situace se změnila. Nemohli už útočit na karavanu, ale museli se bránit Kurajšovcům.

Prorok kolem sebe shromáždil svůj lid, aby jim vysvětlil, co mají dělat. Abu Bakr a Omar slíbili za lid z Mekky, že budou ve všem poslouchat Proroka. Ale on chtěl slyšet také názor ansárů, protože je nechtěl nutit k něčemu, s čím nesouhlasí. Saad ibn Muad, jeden z vůdců ansárů, vstal a řekl: "Věříme ti a přísaháme přede všemi, že to, co jsi přinesl, je pravda. Dáváme ti naše slovo a souhlas s tím, že budeme poslouchat. Dělej, co myslíš. My půjdeme s tebou, i kdybys nás vedl do moře." Prorok byl těmi slovy velmi potěšen.

Abu Sufjan se dozvěděl, kde se muslimové utábořili, a změnil kurz karavany tak, aby byla z jejich dohledu. Vyslal zprávu Kurajšovcům, že karavana je v bezpečí a že se mohou vrátit do Mekky. Ale Kurajšovci byli příliš pyšní a tvrdohlaví, chtěli ukázat svou sílu a zbavit se muslimů navždy.

V Badr se nacházelo směrem k Medíně údolí plné pramenů vody. Muslimové zde zaujali pozice tváří k údolí a zády k pramenům. Kurajšovci se zatím postavili na druhou stranu údolí. Muslimové vystavěli malou přehradu a naplnili ji vodou, takže měli dostatek vody pro sebe a svá zvířata. Ale Kurajšovci by museli překročit údolí a přemoci muslimy, aby se mohli napít. V noci před bitvou, když muslimové spali, začalo pršet.

A hle, zahalil vás dřímotou na znamení bezpečí poslaného od Něj a seslal vám z nebe vodu, aby vás jí očistil a odňal od vás satanovu špínu a aby posílil vaše srdce a upevnil vaše paty. (8:11)

Armády se k sobě přiblížily v pátek 17. ramadánu roku 623. Déšť byl silnější na straně Kurajšovců a rozmočil zemi tak, že se pohybovali jen ztěžka. Na straně muslimů zase déšť zemi ubil, aby se jim dobře pochodovalo. Prorok chtěl bojovat v řadách. Když se připravili, Muhammad si všiml, že jeden muž se vysunul z řady před ostatní. To se mu nelíbilo a přisunul ho oštěpem zpět a přikázal: "Stůj v řadě!" Ten člověk, který se jmenoval Sawad, vykřikl: "Ranil jsi mne, Muhammade. Alláh tě seslal, abys byl dobrý a spravedlivý!" Prorok nadzvedl svou košili a řekl: "Vrať mi to." Sawad k němu přišel a na to místo ho políbil: "Posle Boží, vidíš, co nás čeká. Možná tuto bitvu nepřežiji. Jestli je to mé poslední setkání s tebou, je to poslední věc, kterou bych chtěl udělat." Krátce po začátku bitvy pak podlehl v boji.

Po kontrole řad se Prorok odebral do stanu postaveného z palmových listů. Odtud dohlížel na bitvu. Abu Bakr zůstal s ním a Saad ibn Muad s několika ansáry stáli kolem, aby je chránili. Když Prorok uviděl množství Kurajšovců se všemi jejich korouhvemi a bubny, začal se modlit o pomoc, kterou mu Alláh slíbil. Zde jsou některá jeho slova: "Ó Alláhu, blíží se Kurajšovci, kteří se ti protiví a tvého Proroka nazývají lhářem. Ó Alláhu, jestli ta malá hrstka muslimů dnes zhyne, nezůstane nikdo, kdo by tě velebil."

A hle, obrátili jste se o pomoc k svému Pánu a On vyslyšel vás a řekl: "Podpořím vás tisícem andělů, kteří půjdou jeden za druhým!" Nejste to vy, kdo je zabili, ale Bůh je zabil. A nevrhals ty, když jsi vrhal, nýbrž byl to Bůh, kdo vrhal, aby vyzkoušel věřící dobrou zkouškou, která od Něho přišla. Vždyť Bůh je slyšící a vševědoucí! (8:17)

Bitva začala zápasem, když jeden z Kurajšovců přísahal, že se napije z vody muslimů a potom ji buď zničí nebo zemře. Hamza, Prorokův strýc, mu vyšel vstříc. Kurajšovci vyzvali muslimy k boji. Prorok poslal Alího, Hamzu a Ubajdaha ibn al-Harise, aby se jim postavili. Ali a Hamza své protivníky rychle přemohli. Ubajdah svého protivníka pouze zranil, ale sám byl také raněn, takže mu nakonec jeho přátelé pomohli v boji, a pak ho přenesli do bezpečí.

Obě armády začaly bojovat a rozdělily se na menší skupinky. Muslimové udrželi své pozice. Přestože Kurajšovci převažovali početně, muslimové zvítězili, rozbili mekkánskou armádu a zabili většinu jejich vůdců. Mezi zabitými byl i Abu Džahl a Umajjah ibn Chalaf, který padl do rukou svého bývalého otroka Bilála. Ostatní Kurajšovci se rozprchli, když viděli, že muslimové vítězí.

Prorok poslal zprávu o vítězství do Medíny. Válečnou kořist rozdělili spravedlivě mezi všechny muslimy. Mnoho Mekkánců bylo zajato a Prorok přikázal, aby se o ně dobře starali.