Obyvatele sumerského města Ur v údolí řeky Eufrat, patřili před 4000 lety k lidem, kteří kdysi dávno uctívali Alláha, zde také žil mladý člověk jménem Abrahám. Časem ale zapomněli na skutečnou víru a začali uctívat sošky a modly vytvořené ze dřeva, hlíny nebo drahých kamenů. Už jako malý chlapec nemohl pochopit obyvatele města, zvláště svého otec, že mohou tyto sošky vlastnoručně vyrábět, nazývat je svými bohy a nakonec je uctívat. Vždy se odmítal k takovým lidem připojit. Místo toho opouštěl město, sedával o samotě a přemýšlel o nebi a o zemi. Byl si jist, že to, co dělají lidé z Uru, není správné a začal hledat jinou cestu. Jedné jasné noci, když seděl a pozoroval nebe, uviděl jasně svítící hvězdu, tak hezkou až vykřikl: "To musí být Bůh!" Nějakou dobu ji bojácně pozoroval, až náhle začala hvězda blednout a nakonec zmizela úplně. Řekl zklamaně:
"Nemám rád zapadající." (6:76)
Další noc Abrahám opět pozoroval nebe a uviděl vycházející Měsíc. Byl tak velký a jasný, až se mu zdálo, že se ho může dotknout. V duchu si pomyslel:
"Toto je můj Pán!" (6:77)
Ale netrvalo dlouho a Měsíc také zapadl. Tehdy řekl:
"Jestliže mě můj Pán správně nepovede, budu určitě patřit k zbloudilému lidu!" (6:77)
Když pak Abrahám uviděl nádheru vycházejícího Slunce, rozhodl se, že právě ono musí být tou nejnádhernější věcí na světě. Ale potřetí se zmýlil. I Slunce na konci dne zapadlo. Tehdy si Abrahám uvědomil, že právě Bůh je nade vším.
Je stvořitel hvězd, Měsíce, Slunce, Země a všeho živého. Náhle se cítil spokojen, protože věděl, že nalezl Pravdu.
A vyprávěj jim zvěst o Abrahámovi, když pravil svému otci a svému lidu: "Co to uctíváte?" A ti mu odpověděli: "Modly uctíváme a v oddanosti k nim setrváváme." I otázal se jich: "A slyší vás, když je vzýváte? Anebo jsou vám k užitku či ke škodě?" Odvětili: "To nikoliv, však shledali jsme, že tak činili již naši otcové." A Abrahám pravil: "Uvažovali jste vůbec o tom, co uctíváte vy i dávní vaši předkové? To jsou moji nepřátelé a není Boha kromě Pána lidstva, jenž stvořil mě a na správnou cestu mě uvádí a krmí mě a napájí, a když nemocen jsem, mě uzdraví a zemřít mi dá a pak mě oživí, a přeji si jen, aby mi viny mé odpustil v soudu den poslední." (26:69-82)
Jednoho dne, když lidé z Uru byli mimo město, rozbil Abrahám všechny jejich sošky, kromě jedné, která byla největší. Když se obyvatelé vrátili do města, velmi se rozzlobili.
A zeptali se jej: "Byl jsi to ty, Abraháme, kdo s našimi božstvy se tohle odvážil učinit?" Odpověděl: "Nikoliv, to tenhle největší z nich udělal, zeptejte se jich, jestliže mohou promluvit!" Nevěřící se obrátili proti sobě a řekli: "Vy věru jste nespravedliví!" Potom však opět nastal obrat v jejich hlavách a prohlásili: "Ty přece víš, že vůbec nemluví!" Abrahám pravil: "Pročpak tedy uctíváte vedle Boha něco, co vám ani neprospívá, ani neškodí? Hanba na vás i na to, co místo Boha uctíváte. Cožpak nejste rozumní?" (21:62-67)
A nakonec je Abrahám varoval:
"Uctívejte Boha a buďte bohabojní, to bude pro vás lepší, jste-li vědoucími. Vy místo Boha pouze modly uctíváte a lež tím vytváříte. Ti, které vedle Boha uctíváte, nemohou vám dát žádnou obživu, usilujte proto nalézt svůj příděl obživy u Boha, uctívejte Jej a buďte mu vděční, neboť k Němu pak budete navráceni." (29:16,17)
Obyvatelé se rozhodli potrestat Abraháma velmi krutě, upálit ho zaživa. Jednoho dne se všichni shromáždili v centru města, dokonce přišel i sám král Uru. Abraháma umístili do středu hranice ze dřeva a dřevo zapálili. Zakrátko byl oheň tak silný, že lidé museli ustoupit od plamenů. Ale Alláh řekl:
"Ohni, vychladni a buď neškodným pro Abraháma (21:69)
Lidé vyčkali, až oheň úplně pohasne a pak uviděli sedícího Abraháma zcela zdravého a živého. Přestože byli velmi překvapeni, nepřesvědčil je ani zázrak, který viděli na vlastní oči.
Abrahám se stále snažil přesvědčit svého otce Azara, aby neuctíval modly, které nemohou slyšet ani vidět a vysvětloval mu své zvláštní poslání, kterým byl obdařen. Naléhal:
"Otče můj, neuctívej Satana, vždyť on byl vzpurný vůči Milosrdnému. Otče, obávám se, aby se tě nedotkl trest Milosrdného a aby satanovým přítelem ses nestal." A jeho otec řekl: "Ty chceš tupit moje božstva, Abraháme? Nepřestaneš-li, pak tě věru ukamenuji! Nyní se ode mne na delší dobu vzdal!" A Abrahám odpověděl: "Mír s tebou! Budu prosit svého Pána o odpuštění pro tebe, vždyť on je mi příznivě nakloněn." (21:44-47)
Představte si, jak strašné pro něj muselo být opuštění domova, rodiny, známého světa a cesta přes poušť do neznáma. Ale na druhé straně, jak by mohl zůstat mezi lidmi, kteří nevěří v Alláha a uctívají modly? Po dlouhé a těžké cestě přišel do města nad Středozemním mořem nedaleko Egypta. Tam se oženil se šlechetnou ženou jménem Sára a usídlil se v Palestině.
Uplynulo mnoho let a Abrahám se Sárou stále neměli děti, přestože po nich velmi toužili. Proto Sára Abrahámovi navrhla sňatek s Hadžar, egyptskou služebnou. Ta krátce poté porodila syna a dala mu jméno Ismail. Za nějaký čas přislíbil Alláh Abrahámovi dalšího syna, ale tentokrát měla být jeho matkou Abrahamova první žena - Sára. Tento druhý syn se měl jmenovat Izák. Alláh rovněž řekl Abrahámovi, že z jeho dvou synů vzejdou dva velké národy, a to byl důvod vzít Hadžar s Ismailem z Palestiny do nové země. Všechno byla vůle Alláha a potomci Ismaila měli vytvořit národ, z něhož bude pocházet velký Prorok, který povede lidstvo cestou Alláha. Měl to být Muhammad, posel Boží. Z potomků syna Sáry, Izáka, bude pak pocházet Mojžíš a Ježíš. Tak tedy Abrahám, Hadžar a Ismail opustili Palestinu. Cestovali mnoho dnů, než se dostali do pustého údolí Bakka (později nazvaného Mekka), které se nacházelo na cestě velkých karavan. V údolí nebyla voda a Hadžar s Ismailem měli malou zásobu. Abrahám je tam ponechal, protože věděl, že se o ně Alláh postará. Zásoba vody se však zakrátko vyčerpala a dítě začalo žízní chřadnout. Poblíž byly dvě hory, jedna se jmenovala Safa a druhá Marwa. Hadžar vystoupila na jednu z nich a z té výšky hledala vodu. Ale nic nenašla. Potom vystoupila na druhou horu. Toto opakovala sedmkrát. Nakonec se smutná vrátila k synovi a k velké radosti nalezla opodál pramen vody tryskající ze země. Pramen, poblíž něhož zůstala matka se synem, byl později nazván Zamzam. Místo kolem něj se stalo místem odpočinku karavan cestujících přes poušť a časem zde vyrostlo slavné město Mekka.
Někdy přicházel Abrahám z Palestiny, aby navštívil svou rodinu. A viděl, že z Ismaila vyrostl silný chlapec. V době jedné z těchto návštěv mu Alláh přikázal vystavět Kábu - první místo, kde lidé uctívali Alláha. Bylo jim přesně řečeno kde a jak stavět. Měla být vystavěna nedaleko ústí Zamzamu a mít tvar krychle. Na východním rohu se měl umístit černý kámen, který spadl na Zemi z nebes. Abrahám a Ismail pracovali při stavbě Káby velmi těžce a přitom se modlili, aby Alláh vyvolil z jejich potomstva Proroka. Když pak Abrahám a Ismail kladli základy chrámu, zvolali:
"Pane náš, přijmi jej od nás, vždyť ty jsi věru slyšící, vševědoucí! Pane náš, učiň, ať jsme do Tvé vůle odevzdáni, a učiň z našich potomků obec Tobě oddanou. Ukaž nám naše obřady a vyslyš naše pokání, vždyť ty jsi dopouštějící, slitovný! Pane náš, vyšli mezi obyvatele tohoto města posla z jejich středu, aby jim sděloval Tvá znamení, naučil je Písmu a vědění a očistil je. Vždyť Ty jsi věru mocný i moudrý!" (2:127-129)
Když byla stavba dokončena, rozkázal Alláh Abrahámovi vyzvat lid, aby konali poutě k Jeho svatému domu. Abrahám se divil, zda je možné, aby ho mohl slyšet každý člověk. Alláh řekl: "Zavolej a já je povedu." Tímto způsobem byly započaty poutě ke Kábě v Mekce. A když muslimové dnes vykonávají pouť, stále odpovídají na tuto výzvu starou mnoho a mnoho let.
 |
 |
 |