Příchod do Jasribu

Když obyvatelé Jasribu uslyšeli, že Prorok opustil Mekku a je na cestě k nim, netrpělivě ho vyhlíželi. Každé ráno se chodili dívat na okraj města, jestli už nejede. V pondělí 23. září roku 622 ho v dálce spatřili a volali: "Je to Muhammad! Posel Boží přijel!" Všichni muslimové se vypravili ho přivítat a volali: "Alláh je velký, je nejmocnější. Muhammad, Posel Boží, přijel!" Děti a ženy mu na uvítanou radostně zpívaly. Většina lidí ho nikdy neviděla, a když se shromáždili, nevěděli, kdo z nich je Prorok a kdo Abu Bakr, který s ním přijel. Tato nejistota však netrvala dlouho. Abu Bakr povstal, aby zastínil Proroka před pražícím Sluncem. Jasrib byl pojmenován Medína, což znamená Město proroka.

Muhammad zůstal nejprve tři dny v Kuba, nedaleko od vstupu do Medíny. První pátek po svém příjezdu vedl modlitbu. Mnoho lidí ho žádalo, aby zůstal bydlet u nich, ale on odmítl a ukázal na svou velbloudici Kaswa: "Nechte ji jít, ona ukáže místo, kde zůstanu bydlet," protože věděl, že ji Alláh povede. Velbloudice nakonec ulehla poblíž domu patřícímu Bani an-Nadžar, kmeni spřízněného s matkou Proroka. Dům byl používán k sušení datlí a patřil dvěma sirotkům Sahlovi a Suhejlovi. Chtěli ho Prorokovi přenechat, ale on trval na tom, že jim musí zaplatit. Potom začali stavět mešitu a dům, kde by mohl Prorok bydlet. Všichni muslimové pracovali spolu, aby byli rychle hotovi. Přidal se k nim i Prorok. V mešitě se potom muslimové setkávali k modlitbám a k rozhodování o důležitých záležitostech. Budova byla velmi jednoduchá a skromná. Ušlapaná zem sloužila jako podlaha, střecha z palmových listů byla podepřena kmeny stromů. Dva kameny ukazovaly směr modlitby. Nejprve se modlili směrem k Jeruzalému, potom byl ale směr změněn na Kábu v Mekce. Po vystavění mešity chtěl Prorok upevnit vztah mezi muhadžiry (lidmi z Mekky) a ansáry (původními obyvateli Medíny). Každý ansár si vzal k sobě jednoho bratra z Mekky. Dělil se s ním o vše a počítal s ním jako se členem rodiny. To byl počátek islámského bratrství.

Prorok přemýšlel, jak svolávat lid k modlitbě a diskutoval o tom s přáteli. Padly dva návrhy: troubení rohem, jak to dělali Židé, a svolávání zvonem, jak to dělali křesťané. Nakonec měl muž jménem Abdulláh ibn Zaid sen, ve kterém viděl člověka v zeleném oděvu, který držel v rukou zvonek a roh. Ve snu se ho zeptal: "Prodáš mi ten zvonek nebo ten roh, abych mohl svolávat lid k modlitbě?" Muž odpověděl: "Lepším způsobem svolávání lidí jsou tato slova:

Alláh je největší. (4x)
Dosvědčuji, že není boha, kromě Alláha. (2x)
Dosvědčuji, že Muhammad je Prorokem Božím. (2x)
Pojďte rychle k modlitbě. (2x)
Pojďte rychle k úspěchu. (2x)
Alláh je největší. (2x)
Není Boha kromě Alláha."

Když to Prorok uslyšel, potvrdil, že to byl skutečně sen seslaný Alláhem. Poslal Bilála, který měl pěkný silný a zvučný hlas, aby tímto způsobem svolal lid k modlitbě. Bilál tak učinil. Krátce potom navštívil Proroka Omar, který mu sdělil, že měl přesně stejný sen. Prorok na to řekl: "Nechť je Alláh pochválen."

Azan, neboli svolávání k modlitbě, které pochází ze snu Abdulláha ibn Zaida a bylo vyvoláváno poprvé Bilálem, můžeme dnes slyšet z minaretů všech mešit na světě.