Počet Prorokových následovníků stále rostl a to velmi zlobilo nepřátele islámu, kteří dělali různé nepříjemnosti. Nakonec se někteří muslimové rozhodli odcestovat do jiné země, aby unikli pronásledování Kurajšovců a mohli žít v pokoji. Bylo to asi po pěti letech, kdy se Muhammadovi poprvé zjevil archanděl Gabriel a asi dva roky po Prorokově prvním veřejném vystoupení. Muslimové se tedy obrátili na Muhammada s prosbou, zda souhlasí s tím, aby opustili Mekku. On souhlasil. "Bude pro vás lepší odcestovat do Abisynie. Její král je spravedlivý člověk. Zůstaňte tam, dokud vám Alláh neumožní návrat." Muslimové se tedy připravili na cestu. Rozhodli se počkat až do západu Slunce, kdy chtěli opustit tajně město. Prvních dvanáct mužů a čtyři ženy opustili Mekku a po přechodu Rudého moře se dostali do Abisynie. Dalších 83 mužů a 19 žen se krátce na to vydalo za nimi. Doufali, že je král a lidé toho kraje přijmou příznivě. Byla to první hidžra (emigrace) v dějinách islámu.
Obyvatelé Mekky to velmi rozhněvalo, protože mezi poutníky byli i synové a dcery významných rodin. Jejich hněv se ještě zvětšil, když se dozvěděli o jejich příznivém přijetí v Abisynii. Vyslali proto do Abisynie dva posly, kteří měli za úkol přemluvit krále, aby vrátil uprchlíky zpět. Byli to Amr ibn al-Ás, skvělý mluvčí, a Abdulláh ibn abi Rabiah. Po příchodu do Abisynie navštívili nejprve královy rádce, které podplatili. Ti pak stáli na jejich straně. Poté navštívili krále, kterého také obdarovali a řekli: "Vaše milosti, tito lidé opustili náboženství, které vyznáváme u nás v Mekce, ale zároveň se nestali ani křesťany, jako jsi ty, pane." Přítomní královští rádcové začali přesvědčovat krále, aby vrátil muslimy zpět do Mekky. Král odpověděl: "Ne, nevydám je. Tito lidé mě přišli prosit o ochranu. Usídlili se v mé zemi a vybrali si mě před jinými. Nemohu je proto zradit. Pozvu je sem a sám se jich zeptám, jestli je pravda, co říkáte. Jestli máte pravdu, pošlu je zpět." Král tedy nechal poslat pro muslimy. Když vešli, nepoklekli před trůnem, jak bylo v té zemi zvykem. "Proč nepokleknete před našim králem?" Zeptal se jeden z rádců. "My se klaníme jen Alláhovi," odpověděli muslimové. Král je požádal, aby mu vyprávěli o svém náboženství. Vybrali tedy Džafara ibn Abi Táliba, bratrance Proroka (MNBŽ), aby mluvil za muslimy.
Řekl: "Ó králi, nejprve jsme byli nevědomí, my i naši předkové jsme zapomněli na víru Abraháma, který spolu s Ismailem vybudoval Kábu a uctíval pouze Alláha. Modlili jsme se k modlám, jedli jsme zdechliny, nerespektovali jsme práva našich bližních, silní ovládali slabé. Dělali jsme hrozné věci, dokud Alláh nevybral z našeho středu Posla, který je člověk upřímný, poctivý a nevinný. Vyzval nás, abychom uctívali jedině Alláha a zanechali víry našich otců. Prosil nás, abychom pomáhali ostatním, nechali zlé zvyky a neustálé válčení. Učil nás, abychom se starali o sirotky, zakázal nám proklínání a pomluvy. Máme se modlit, postit a dávat almužnu. Jdeme v jeho stopách a postupujeme tak, jak nám přikázal. Obyvatelé Mekky nás začali nenávidět a útočit na nás kvůli našemu náboženství. Museli jsme opustit naše domy a přišli jsme až sem, protože doufáme, že zde najdeme spravedlnost."
Král, který byl křesťanem, byl těmito slovy mile překvapen. Slíbil jím bezpečí v jeho zemi a odmítl je vydat. Amr tedy musel vymyslet něco, co by krále naklonilo na jeho stranu. Druhý den šel za králem a řekl mu: "Tito lidé říkají o Ježíšovi něco neslýchaného." Král si tedy přál vědět, co Prorok říká o Ježíši. Džafar na to odpověděl slovy Koránu. Zde je několik veršů:
A připomeň v knize také Marii, která se vzdálila od své rodiny na místo na východě a spustila závoj mezi sebou a jimi. A poslali jsme k ní Svého ducha a zjevil se jí v podobě dokonalého smrtelníka. I zvolala: "Utíkám se před tebou k Milosrdnému - kéž i ty by ses Ho bál!" Pravil : "Já jsem posel tvého Pána. Přišel jsem, abych ti daroval čistého chlapce." Pravila: "Jak bych mohla chlapce mít, když se mne nedotkl žádný smrtelník a já nejsem nepočestnou ženou!" Odpověděl: "Staň se tak! Neboť tvůj Pán pravil: Toto je pro mne snadné! Věru ho učiníme pro lidi znamením a od nás seslaným milosrdenstvím. A toto je již věcí rozhodnutou!" Marie tedy otěhotněla a uchýlila se s ním na vzdálené místo. (19:16-22)
Pak přišla nesouc dítě k svému lidu. I zvolali: "Marie, ty jsi provedla neslýchanou věc! Sestro Áronova, tvůj otec nebyl špatným mužem ani tvá matka nebyla nepočestnou ženou!" A ukázala Marie na chlapce. I pravili: "Jak máme mluvit s někým, kdo je ještě dítětem v kolébce?" A promluvil chlapec: "Já jsem Božím služebníkem. On mi dal Písmo a učinil mne prorokem a učinil mne požehnaným. Ať budu pobývat kdekoliv, co budu žít, mi poručil modlitbu, almužnu a také úctu k své matce. Neučinil mě ani násilníkem, ani bídníkem. A dal, aby byl mír se mnou v den, kdy jsem se narodil, i v den, kdy zemřu, i v den, kdy k životu zase budu probuzen." (19:27-33)
Když to král uslyšel, naplnily se jeho oči slzami. Obrátil se na své rádce a řekl: "Tato slova určitě pocházejí od Boha. Věru je to to samé co říkal Ježíš. To, co přinášejí Ježíš a Muhammad, Poslové Boží, pochází ze stejného pramene."
Tak muslimové získali souhlas krále k životu v jeho zemi. Amrovi vrátili dary, které přinesli a oba se museli vrátit zpět do Mekky.
|
|
|