Náš jazyk je pravděpodobně jednou z nejužitečnějších ale také nejnebezpečnějších částí našeho těla. Používáme ho k vyslovení našich přání a potřeb, k vyjádření našeho názoru – ale je to také nástroj hříchu. Náš jazyk může podnítit válku nebo vyjednat mír. A hlavně může určit, jestli skončíme v blaženosti ráje nebo pekelné hrůze.
Přestože je jazyk malý, není lehké jej kontrolovat. Zdá se, že není nikdy unaven mluvením a neopotřebovává se věkem. Proto Prorok (nmBž) řekl: „Ten, kdo mi zaručí (slušnost) toho, co je mezi jeho nohama (tj. pohlaví) a co je mezi jeho čelistmi (tj. jazyk), tomu zaručuji Ráj.“ (Buchárí). Ovšem dříve, než se budeme moci zaručit za svůj jazyk, musíme se naučit poznat jeho nebezpečí a pochopit, jak jej můžeme napravit a kontrolovat.
Pomluvy a klevety
To je pravděpodobně nejtěžší věc ke kontrole. Je lehké dělat si z ostatních legraci, pošťuchovat přátele, aby se ostatní smáli. Asi jsme všichni slyšeli od našich maminek a babiček: „Když nemáš říct co hezkého, tak radši neříkej nic.“ Jak moudrá rada! A 100% islámská – ať již tak byla míněná či nikoliv.
Jednou se zeptali našeho Proroka (nmBž): „Čí Islám je nejlepší?“ On odpověděl: „Toho, před jehož jazykem a rukama jsou muslimové v bezpečí.“ (Buchari)
Musíme se ptát sami sebe - jsou lidé v bezpečí před našim jazykem? A pak musíme čestně odpovědět. Nezáleží na tom, jestli mluvíme o lidech nehezky, aby byla legrace nebo aby hlasitě lapali po dechu, dopadne to stejně – a je to bez jakýchkoliv pochyb harám (zakázané). Nezáleží na tom, zda to, co říkáme je pravda nebo ne. Abu Hureira vyprávěl, že Posel Boží (nmBž) řekl: „Víte, co je to pomlouvání?“ Oni (společníci) řekli: „Alláh a Jeho posel to ví nejlépe.“ Potom řekl: „Pomlouvání zahrnuje mluvení o svém bratru způsobem, který by se mu nelíbil.“ Bylo mu řečeno: „A co když můj bratr skutečně má chybu, o které jsem mluvil?“ Odpověděl: „Pokud skutečně tuto chybu má, pomluvil jsi ho a pokud ji nemá, je to urážka.“ (Muslim)
Existují případy, kdy je na místě úplná upřímnost. Například pokud se nás někdo dotazuje na druhou osobu s ohledem na uzavření sňatku nebo obchodu, musíme mluvit upřímně a otevřeně. Ale to, co řekneme, musí být krátké a jednoduché. Pokud například víme, že ten člověk pije alkohol, máme říci: „Tento člověk pije alkohol, ale možná učinil pokání.“ Dodatek „ale možná učinil pokání“ je vhodný, protože to možná skutečně učinil. Dokonce pokud víme, že tak neučinil, je vždy lepší přidat slovíčko pochybnosti. Kromě stručnosti jsme povinni držet se faktů. Zdržet se komentářů jako: „Znám toho člověka, je to alkoholik! Pije šest lahví denně! Jednou byl opilý a řekl ....“ Jakkoliv to může být zajímavé, většina těchto informací je zbytečných a nepodstatných a oba, jak vypravěč tak posluchač, se z toho budou zodpovídat. Kdykoliv máme pocit, že říkáme o někom něco špatného, musíme si to uvědomit a místo toho najít něco dobrého nebo prospěšného, co můžeme říci.
Lhaní
Pro mnoho lidí je lež rychlou a lehkou cestou, jak se prozatímně dostat z problémů. Dlouhodobě nás lež přivádí do ještě větších problémů. Když budeme přichyceni při lhaní, jakože pravděpodobně budeme, ve větším dilema než jsme byli na začátku. Nikdo nemá rád, když mu někdo lže. Nezáleží na tom, jestli lžeme o tom, kde jsme byli, co jsme dělali a koho jsme viděli; ze všeho se budeme zodpovídat. Korán říká:
Neodívejte pravdu falší a nezakrývejte pravdu, když ji dobře znáte! 2:42
Lhaní je ohavné a návykové chování, které nepřitahuje nic jiného než další lži. Čím více se lidé ptají, tím více si vymýšlíme. Čím více si vymýšlíme, tím hlubší je podvod. Čím větší je podvod, tím těžší je vrátit se zpět a uznat chybu. Měli bychom se učit přijímat a jednat s pravdou, abychom nemuseli lhát.
To samé platí pro takzvanou „bílou lež“. Pokud chceme upoutat dětskou pozornost použitím toho známého – „pojď, dám ti bonbón“, musíme mít skutečně bonbón, jinak nám to bude připsáno jako lež. A to nemluvím o tom, že tím učíme dítě nejenom jak lhát, ale také, že lhaní je vlastně v pořádku. A přesto to děláme.
Lhaní je také druhem pokrytectví. Náš Prorok (nmž) řekl: „Znamení pokrytce jsou tři. Kdykoliv mluví, lže. Kdykoliv slibuje, svůj slib nedodrží. Když se na něj spolehneš, podvede tě.“ (Buchari) Všichni víme, jak moc Alláh opovrhuje pokrytci. Alláh říká v Koránu:
A pokrytci budou vskutku v nejnižším stupni ohně pekelného a nenajdeš pro ně pomocníka. 4:145
Existují však i situace, ve kterých je lež povolena. Je dovoleno lhát v případě, že chceme ušetřit něčí city. Pokud se manželka zeptá s obavami – „miláčku, vypadám v těch šatech tlustá?“ pak odpověď- „ne, vypadáš skvěle!“ bude milá. Je také dovoleno lhát, abychom zakryli něčí problémy nebo kvůli urovnání problémů mezi lidmi. Můžeme říci: „Zajnab to tak skutečně nemyslela“ nebo „Hamza opravdu lituje toho, co se stalo“ ať už to Zajnab nebo Hamza řekli nebo ne.
Nevíra
Kromě pomlouvání, klevetění a lhaní jsou zde ještě jiné záležitosti jazyka, které nás mohou přivést do problémů, ale nejhorší z toho je pronášení nevíry. Může to být prováděno přímo popíráním Alláha a Jeho Posla nebo nepřímo neuposlechnutím jeho příkazů. Existují lidé, kteří proklínají Alláha a naše náboženství, což je hanebné počínání s hrozným trestem.
Používáni jazyka k utlačování ostatních
Náš jazyk může také utlačovat ostatní lidi. Ať již jsme vůdci většího počtu lidí nebo pouze hlavou domácnosti, mnoho z nás zneužívá své autority. Každý, kdo vědomě utlačuje jiné, ať je to manžel utlačující svou ženu, rodiče své děti nebo zaměstnavatel své zaměstnance, by měl být na pozoru, protože trest pro utlačovatele je hrozný. Prorok (nmBž) řekl: „Alláh dává odklad utlačovateli, ale když ho uchvátí, už ho nepropustí.“ Potom recitoval verš z Koránu: ...abyste neuctívali kromě Boha nikoho jiného a já věru jsem od Něho pro vás varovatelem i hlasatelem zvěsti radostné. 11:2 (Buchari)
Pokud máme pocit, že jsme utlačovateli, měli bychom se okamžitě kát Bohu, zastavit své konání a potom požádat lidi, které jsme utiskovali, o odpuštění. Náš Prorok (nmBž) jednou řekl: „Dejte si pozor na prosby utlačovaných, protože není žádná bariéra mezi nimi a Alláhem“ (Muslim). Nezapomínejme, že můžeme utiskovat i sami sebe tím, že neposloucháme Alláhovy příkazy a míříme k Peklu.
Vydávání nesprávných soudů o tom, co je halál a co harám
Další věcí, kterou můžeme dělat pomocí našeho jazyka, je používat ho k vydávání našeho soudu o tom, co je halál a co harám. Vezměme si například probíhající debatu o „zabíha“ mase (maso zvířat zabitých Islámským způsobem). Někteří lidé trvají na tom, že zvíře musí být zabito Islámským způsobem, zatímco ostatní obhajují názor, že maso dostupné v obchodech může být považováno za povolené. Pokud následujete jeden názor, neměli byste říkat, že druhý názor je harám. Oba tyto názory pocházejí z úctyhodných škol a měli bychom je respektovat, zatímco budeme následovat z našeho pohledu názor lepší.
Někdy lidé lžou o tom, co je harám a co je halál pouze proto, aby ospravedlnili své vlastní činy, jako například v případě kouření. To je velmi nebezpečné a nepochybně harám. Korán říká:
Neříkejte tedy to, co jazyky vaše lživě tvrdí: Toto dovoleno je a toto zakázáno! Vymýšlejíce si tak proti Bohu lež. Věru ti, kdož proti Bohu lži si vymýšlejí, ti nebudou mezi blaženými. 16:116
Chlubení se
Mnoho z nás používá svůj jazyk k chlubení. Téměř v každém rozhovoru se vychloubáme velikostí našeho domu, částkou na našich bankovních kontech nebo tím, jak úspěšné jsou naše děti. Nepřipomínáme si, že to Alláh nás požehnal vším co máme, ať už si to zasloužíme či nikoliv. Člověk, před kterým se chlubíme, se může cítit špatně, pokud nemá všechno to, čím Alláh požehnal vám.
Někteří z nás se dokonce vychloubají ve svém náboženství. Chlubíme se, jak se postíme každé pondělí a čtvrtek, nebo že vykonáváme modlitbu fadžr každé ráno v mešitě. Když máme hosty, recitujeme v modlitbě dlouhou súru, pokud jsme sami, recitujeme nejkratší súru, kterou známe. Pokud to děláme, potom je otázkou, zda skutečně děláme tyto úkony pro Boží spokojenost a nebo proto, abychom vypadali dobře před Alláhovými služebníky. Samozřejmě pouze my víme a Alláh ještě lépe, co je v našich srdcích a jaké jsou naše úmysly.
Nepoužívání jazyka k dobrému
Zmínili jsme některé běžné ohavné skutky, kterých se dopouštíme našimi jazyky, ale co je smutné a ne tolik patrné, že selháváme v používání našeho jazyka dobrým a prospěšným způsobem.
Měli bychom používat náš jazyk k vykonávání „dawa“, zvláště sestry, které nosí hidžáb a jsou často kontaktovány jinými lidmi. Jsme chodícími a mluvícími reprezentanty Islámu. Naše odpověď je to, co ostatní buď přitáhne k Islámu nebo odpudí. Byly časy, kdy se lidé obávali zeptat se na hidžáb díky svým předešlým zkušenostem s jinými sestrami.
Způsob, jakým se chováme denně k lidem, neodráží pouze náš charakter jako osoby, ale také Islámu jako celku. Naneštěstí je pravdou, že lidé často soudí celý národ na základě chování jedné osoby. Pokud jsme milí, lidé budou považovat všechny muslimy za milé lidi. Pokud jsme hrubí a nepřístupní, lidé si budou myslet, že všichni muslimové jsou takoví. Musíme se snažit začlenit učení našeho náboženství do našich každodenních diskusí. Pokud nás někdo pochválí za naši práci, můžeme odpovědět: „Děkuji, Islám nás učí, že když něco děláme, musíme to dělat dobře.“ Tyto komentáře by měly být jemné a náhodné. Pro nováčky v Islámu může být zdrcující, když po každém pozdravu „Dobré ráno“ budeme citovat Korán nebo hadith.
Bylo by pro nás skvělé, kdybychom používali náš jazyk k výuce. Můžeme učit dítě říkat „alhamdulilla“, když kýchne nebo můžeme naučit nového muslima vykonávat modlitbu. Když naučíme někoho něco dobrého, budeme oba sklízet odměnu pokaždé, když bude tento dobrý skutek vykonán. Můžeme také vyučovat vědu, čtení a matematiku na školách nebo pouze jako domácí učitelé. Cílem je předat naše vědomosti někomu, kdo je potřebuje.
Nakonec, ale ne nejmenší prospěch, budeme mít z našeho jazyka, pokud ho budeme používat pro to, proč byl stvořen, tj. pro „dhikr“ (připomínání Alláha). Zvykněme si připomínat si Alláha v každodenních záležitostech. Pronášejme šahádu a chvalme Jeho jedinečnost. Když se něčemu divíme, měli bychom říci „subhanallah“ (sláva Bohu). Když jsme za něco vděční, měli bychom říci „alhamdulillah“ (chvála Bohu). A když něčeho litujeme, měli bychom říci „astaghfirullah“ (ó Bože odpusť mi). Provádění tasbíhu a čtení Koránu nám také přinese dobré skutky a zaměstná náš jazyk od věcí, které mohou ublížit nám nebo jiným.
Musíme se naučit, jak ovládat náš jazyk tak, aby náš jazyk neovládal nás. Pokud vyčistíme naše mysli od všech negativních myšlenek a uvědomíme si, že Alláh ví o všem, co si myslíme a co děláme v každém okamžiku, budeme se také více soustředit na to, co říkáme.
Nechť nám Alláh pomůže stát se lepšími muslimy.