Přikazování vhodného a zakazování zavrženíhodného

Imám Ibn Muflih

Překlady ze spisů raných učenců

Povzbuzování k dobrému a přikazování všeho, co přikazuje šaríja a zakazování zlého, co zakazuje šaríja je POVINNOST. Je to povinnost individuální (fard ain) pro ty, kdo jsou za to přímo zodpovědní a schopni tohoto úkolu. A je to povinnost kolektivní (fard kifája) pro všechny muslimy.

Nejlepší způsob zakazování špatného je zabránit tomu rukou, dalším stupněm je zabránění jazykem a na konci pouze odmítnutí ve svém srdci. Potom už „člověk nemá víru ani za váhu hořčičného zrnka“. (Muslim)

Lidé jsou povinni podat pomocnou ruku tomu, kdo se oddal hříchu, a pomoci mu překonat jej. Co se týká vedlejších záležitostí, ve kterých existují rozdíly v názorech, člověk by neměl zakazovat v takových případech, kdy jsou lidé schopni buď nezávislého idžtihádu (úvaha o věci, o které se v minulosti nehovořilo, založena na znalosti Koránu a Prorokova učení) nebo jsou následovníky mudžtahida (člověk schopný vykonávat idžtihád). Imam Ahmad řekl: „Není dovoleno pro právníka (faqih) , aby nutil lidi k následování svého madhabu (právní školy).“ Je to také názor al-Qadiho a jeho společníků, který uvedl tento příklad: „Není dovoleno zakazovat sňatek bez zástupce nevěsty (wali) – neboť je to povoleno za určitých okolností právní školou Hanafi nebo zakazovat lidem jíst maso ze zvířat, nad kterými nebylo během zabíjení zmíněno Boží jméno (tasmija) neboť to je povinností podle školy Hanafi, zatímco ostatní právní školy to nepovažují za povinnost.“

Alláh subhána wa ta'ála přikázal v Koránu povinnost přikazovat vhodné a zakazovat zavrženíhodné mnohokrát.
Prorok (nmAž) řekl: „U Toho v Jehož rukou je má duše, musíte přikazovat dobré a zakazovat špatné nebo nad vámi Alláh uspíší svůj trest a potom Ho budete naléhavě prosit, ale On nebude odpovídat.“ (at-Tirmidhi)

„Když se Synové Izraele oddali hříchu, jejich učenci je varovali, ale oni nepřestali. Potom (ti učenci) s nimi dál sedávali v jejich shromážděních, sdíleli s nimi jídlo a pili s nimi, dokud Alláh neučinil jejich srdce podobná jejich a proklel je jazykem Davida a Ježíše, syna Mariina: A to bylo za to, že neposlouchali a byli přestupníky (Korán 5:78). Potom se Posel Boží, až dosud opřený, posadil, a řekl: „Ne!. Při Tom, v Jehož rukou je moje duše, (vy v tom musíte pokračovat) dokud neuvedete věci do pořádku.“ (Ahmad)

Abu Dáwúd dodává: „a potom ho (ten který zakazoval) potkal příští den (potom co zakazoval) a viděl, že koná stejný hřích. To ho nezastavilo v tom, aby se stal jeho společníkem v jídle, pití a společnosti (tj. nesetrval v zakazování špatného, spíše na to zapomněl a přidal se do společnosti hříšníka, jako by se nic nestalo). Když to udělali, Alláh učinil jejich srdce podobná těm hříšným. A potom Prorok recitoval:

Byly proklety ty z dětí Izraele, které neuvěřily, jazykem Davida i Ježíše, syna Mariina. A to bylo za to, že neposlouchali a byli přestupníky a že si vzájemně nezakazovali konání zavrženíhodného. A jak hnusné bylo to, co dělali! A vidíš mnohé z nich se přátelit s nevěřícími. A to, co již dříve pro sebe si připravili, je tak hnusné, že Bůh se na ně rozhněval a v trestu svém budou nesmrtelní! 5:78-80

Vypráví se také, že Prorok (nmAž) řekl: „Když je na zemi vykonán hřích, ti, kteří jsou jeho svědky a nesouhlasí s tím (v jiném vyprávění: ti, kdo k němu mají odpor) jsou jako ti, kteří nebyli jeho svědky; ale ti, kteří tomu nebyli přítomni, ale souhlasí s tím, jsou jako ti, kteří byli jeho svědky a odsouhlasili jej.“ (Abu Dáwúd)

Člověk se zeptal Proroka (nmAž): „Co je největším džihádem (úsilí na cestě Boží)? On odpověděl: „Pravdivé slovo před nespravedlivým vladařem.“ (an-Nisa´i)

Člověk nabízející dobrou radu nebo hovořící proti něčemu špatnému by měl být vybaven některými základními vlastnostmi. Takový člověk musí být zdvořilý, laskavý a jemný k tomu, komu dává svou radu, plný soucitu a milosrdenství, ne neurvalý, tvrdý, ale spravedlivý a moudrý, dobře informovaný v příkazech a zákazech šarí’i, slušný a nezaujatý, silný a zásadový v praktikování víry a nakonec nehledající svým činem nebo radou nic jiného než potěšení Alláha.
Důvodem rady musí být Alláh: ustanovení Jeho náboženství, vítězství Jeho zákonů a obnovení Jeho stezky. Upřímná rada je nepotřísněná předváděním se nebo nadřazováním se, pokrytectvím nebo lichotkami, soupeřením nebo pýchou. Navíc pokud je člověk, který dává radu odmítnut, musí to snést jemně a krásně, se shovívavostí stejně jako s vytrvalostí v dávání rady.